• Profil mazlíčka

6. červenec 2009 23:57:50

Mé zbožné přání se stává skutečností, Ta Moje mi konečně našla dogtrekkingovou výstroj, včetně slušivého 'opasku' pro ni samou a vodítka s.. amortizérem či jak se tomu nadává. Ještě vymyslet, která barva mi jde k pleti ... Nebudu se doufám rouhat, když skromně podotknu že mi bude slušet všechno. Teď ještě vymyslet tu velikost, to se mi nějak nezdá... Uá, asi si nechám poradit. To budou dobrodružné a dlouhé výpravy... Jen kdyby jsme nemusely chodit samy... Asi budu muset okouzlit nějakého trekkaře :-D No problem! Brou noc

5. červenec 2009 01:29:03

Áno, áno, tak teprve dnes dochází k sepsání zážitků z mého výletu na chloubu všech skalních útvarů - Pravčickou bránu. Ovšem nebylo to tak jednoduché. Ta Moje si vydupala ... ehm... pardon... To se vzhledem k jejímu věku a tudíž k moudrosti, nebezpečnému intelektu a hlavně morální vyzrálosti nedá vůbec tvrdit. Takže si smečka vyslechla Její monolog plný rázných argumentů a nezbylo jí nic jiného, než se demokraticky podřídit. Rozhodlo se tedy, že se jednu krásnou jarní (ano, ano, už je to doba ... Prudce aktuální příspěvek, ale bude stát za to) sobotu pojede do Adršpašských skal. Přišla tedy sobota, nasedli jsem do té věci s koly a příroda se proti nám rozeběhla - stromy, patníky, sloupy. Jelo se a jelo.... Tu se náhle Ta Moje ozvala: A kudy že se to jede do toho Adršpachu? (Zdánlivě nevinný dotaz, řeknete si) Ovšem otázka byla na místě. V tu dobu jsme už totiž byli v České Lípě a podíváteli se na mapku, zjistíte že od doupátka Mé Smečky je to do onoho krásného skalního městečka na druhou stranu. Vteklý řidič rozhodl, že se vracet nebude a v návalu chvilkové slabosti se upsal k tomu, že zajistí náhradní program. A opravdu, podařilo se. Vyjeli jsme ku Českému Švýcarsku. A je tu Hřensko. Mistr šofér se díval po krásách, které skýtaly vietnamské tržnice situované podél silničního tahu až jsme se najednou ocitli v Německu... Ale ne, já to zkrátím... Tak tedy jsme zaparkovali na prvním parkovišti, které nám přiběhlo k autu. Pro ty nechápavé - já, primitivní plemeno vnímám jízdu autem jako pohyb všeho okolo, jen né tako přesun z bodu A do bodu Béé. Po vysolení 100 kč parkovného již zmíněný vůdce výletu přišel na zásadní věc. Byli jsme daleko a jistě před námi leží aspoň ještě jedna odstavná plocha. A tak se jelo dál, kde byla šrajtofle pochopitelně ochuzena o dalšího stováka. (V této chvíli podotýkám, že Ta Moje chtěla zůstat na tom původním parkovišti, ale boss jen mávl rukou že odtud to bude blíž, ehm). Po návštěvě restaurace, kde jsem se důkladně vodítkem zamotala kolem zahradní sedací soupravy, kterou jsem málem zbořila, jsme mohli vyrazit. A jdem... Jdem... Jdem... Krásnou krajinou, nějací jinoši na mě mlaskali a pískali(Ta Moje si myslí že na ni, ale kdo jí kdy viděl musí dát za pravdu mně...Chicht)JDem... Jdem... Stoupáme... Další členka naší výpravy byla po menším výstupu trošku zničená ale především se stala obětí závratě a rozhodla se, že dál pokračovat nebude. Ale to se kápo vzteknul, na co teda na ty skály lezeme a v rámci zachování hesla - Sláva, nazdar výletu se dotyčná žena překonala a s běloskvoucí tváří pokračovala dál. A znovu jsem byla pro další turisty Goro, pro německé turisty zase Knutt(to jako ten lední medvěd) a opět jsem nebyla ušetřena označení husky. Já teda nevim, ale bejt huskym tak se urazim :-)) Chvíli jsem pobíhala bez vodítka, chvíli s ním, občas jsem se vrátila s něčí končetinou, očmuchávala všechny možné pařezy a balvany, lítala kolem, prostě idylka. Když jsme byly na cestě něco přes hodinu a půl a začalo v nás hlodat podezření, rozhodl se velký šéf k razantnímu kroku. Zeptat se nějakého nebohého turisty, jak je to asi ještě daleko. Naneštěstí si to proti nám vykračoval Němec ve středních letech, měli jste vidět jak se vyděsil, když na něj skoro 2 metrový velký šéf česky spustil, neznaje německého jazyka. Ta Moje a druhá, teď už o něco růžovější panička držely jazyk za zuby a na pomoc škodolibě nepřišly. Ale stal se zázrak. Vyděšený cizinec přestal couvat a nakonec se mu na potem orosené tváři objevil úsměv plný úlevy. Teprve gesta ukazující na hodinky a několikrát za sebou pronášené heslo Pravčická brána nechala toho Teutona prozřít. Velitel se vrátil se samolibým výrazem k dámské části naší výpravy a jakoby nic pronesl, tak asi ještě půl hodiny. A šlo se až se přišlo. Měli tam takového labradora, ale velkou netýkavku... Asi jediný tvor v Národním parku, který nepodlehl mému kouzlu... Lehce jsme se osvěžili, já dostala proviant nesený Tou Mou, fotili jsme a vejrali dalekohledem. Pak jsem se já, Ta Moje a Slunce naše jasné vydali na vyhlídky, co jsou na skalách okolo. Taktický manévr 3. členky zůstat v základním táboře se zdál být rozumný. Tak jsem si hezky vykračovala těmi úzkými kamennými schůdky až na místo rozhledu. Všichni museli z cesty, toť se ví. Ta Moje opět rudá až za ušima, ovšem né kvůli zadýchání. Když jsme se všichni pokochali a vydali se zpět tou samou stezkou, vytyčenou nad příkrými srázy, už se dost připozdívalo a nehrozil tedy žádný karambol s většími skupinami výletníku a dalšími psisky a měla jsem dovoleno jít skoro celou cestu bez vodítka. // pozn. autora, já vim že se to Č. Švýcarsku pravděpopodně nesmí... Teda... Tušim... Vlastně jsem to zjistila až dodatečně... A ... ÉÉ... Stejně mi to nemůže nikdo dokázat:-D//No, to ale nebyl zrovna šŤastný nápad. Tak jsem si takhle očuchávala strom a najednou pode mnou začalo ujíždět listí a já se pomalu sunula dolů opravdu strmou a životu nebezpečnou strání. Ta Moje stihla v milisekundě zblednou, zrudnout, vhrnout se ke mně a po mém obojku. Právě včas. Pak opět střídavě měnila barvy, dokud se neuklidnila a neujistila se, že mě pevně drží v náruči. Pak jsme ještě potkali jedno mimčo s českou maminkou a babičkou a německým tatínkem, u vytržení ze mně byli všichni... Prostě mezinárodní úspěch. ÁÁ... A koukám na hodiny... Cože já to vyťapkávala do klávesnice hodinu a má to takovou neslanou, nemastnou úroveň?! Tak to raději zalomím :) Výletnice Kája

16. duben 2009 02:35:55

Tak se rozhodlo, že se k vetovi nepojede. Jsem prostě zase jako drak, ale co se nestalo. Teď nám stůně zase Šmudla. V noci hrozně kňučel a jeho bříško vyluzovalo podivné zvuky, to by se dalo pochopit, kdyby tomu tak bylo u mě, ale on není vůbec všežravec. Navíc co včera žral on jsem měla taky. Musim to oťukat, ale už je to lepší. Sousedi prý začali trávit krysy (asi imaginární, ptž je nikdo jiný nezahlédl, granule pro kočky ani pro nás psy netknuté, nic není rozkousané, kočky si dál vesele nosí jen a jen myšky) ale kdepak by on k ní přišel. Jeho lovecký pud odpovídá míře mého zájmu o koupání a vůbec všechny hygienické úkony. Je to prostě den na palici. Besin páník dnes sekal? Mno, asi se na to doma taky vrhnem. Takže to bude vypadat tak, že Ta Moje bude pobíhat s tou uvrčenou věcí po dvoře (kdepak by sekal otec....) a já na ni budu půlku dne štěkat... Ha... Už mi začíná svítat jak to bude s tím jedem na krysy... Asi někdo nezvykl na psy, kteří štěkají :-D Třeba se mýlím, ale mám mimořádně podezřívavou náladu.

15. duben 2009 05:58:36

Výstava v MB aneb Blízká setkání 3. druhu

Tak tedy, po delší době opět rekapituluji, tentokrát je to však čerstvý zápis z dnešní výstavy v MB, kde jsem měla tu čest potkat Ivánka. (pro neznalé situace - Ivan je můj brat)

A protože to byla moje první výstava, tak ačkoliv se nevystavuji, má smečka se rozhodla, že mě taky musí dát do pucu. Ehm... Ve čtvrtek mě vykoupali, šampónem dražším než má Ta Moje. Jo... Jenže ve snaze uschnout jsem lítala po zahradě jak torpédo. Jelikož cesta je prach a štěrk a udusaná hlína, nejinak tomu je i na území mé smečky, takže jsem začala pozvolna šednout. A šedla jsem a šedla jsem, až ani vyčesávání nepomohlo ačkoliv snaha byla.

Mno nic, v sobotu zazvonil budík a Ta Moje mě se mě ještě jednou snažila uvést do ... relativně bílého stavu... A myslela si, že se jí to i povedlo. NE! Už první pohled na parkovišti u výstaviště jí napověděl, že tady se hraje jiná \'bílá liga\'. V tu chvíli Ta Moje začala litovat, že nemá delší vodítko, nebo přímo stopovačku, aby mohla dělat, že k ní nepatřím. Pocity to však byly vzájemné.. Tak a máš to, ty člověčino jedna! Naše první kroky zamířily samozřejmě do slepé, zapáskované části výstavní plochy a tak jsme se museli obrátit a klusat zpět. Aspoň jsem se trochu aklimatizovala, ptž tólik psů... No to jsem ještě neviděla. A taky jsem se podle toho chovala a tahala jsem a vyváděla. Ta Moje si teď může právoplatně prozpěvovat - Mám jednu ruku dlouhou.

Fajn, došli jsme na místo, kde byla prezentace samojed klubu. Jo! A na place by zrovna kdo? No? Chvíle napětí. ANO! Ivánek! Ten Jeho měl i frajerské triko s fotkou mého brášky, prostě dvojka k pohledání. Po malé tipovací soutěži kdo je kdo, jsme si zběsile zamávali, jak říká Ivan: Krev se nezapře. Ta moje na chvíli propadla představě, že jsem ten největší pes co tam byl, až nakonec pochopila, že fakt ne.(Nechť na její obhajobu zazní, že neměla brejle ni čočky a že je slepá jak patrona)
Zatímco jsme se obě kochaly pohledem na Ivana a jeho ladné kroužení v kruhu, přišel k nám jeden pán... Mno jeden pán... Jeden z nejlepších samojedích musherů, co známe. A moc, moc jsem se mu líbila a hned začal vyzvídat co rodiče, že jsem pěkně stavěná, atd. Jenže ta moje z toho byla tak na větvi, že se sotva zmohla na slovo a když se nakonec trošku rozmluvila, tak jeden mluvil o koze a druhý o voze. Mno, ještě dnes mu napsala omluvný mail a už máme i odpověď. Prý on sám měl na své první výstavě ještě špinavějšího pesana :-) (nakonec to vyhrál)

Ale teď budu pokračovat tou nejdůležitější částí - tváří tvář Ivánkovi a ségrám. Když Ivánek dokončil své představování šli jsme všichni za zbytkem mé psí rodiny. I když je to moje vlastní krev, byla jsem z nich paf, tak jsem většinu doby ležela na zemi a nechala se očmuchávat. Jak nečekané, naprosto jsem si pokazila image dravého psa. Takže jsem nejenom skončila jako černá ovce (samojedka) rodiny, ale i jako naprosto pasivní mimoň.

Otec té mé (ano, už to chce opravdu změnit doprovod) byl trošku rozmrzelý a tak jsme se nemohli dlouho zdržovat. Bohužel. Ale Ta Moje byla a stále je jak u vytržení, ptž celá smečka jak paní chovatelky, tak i ta Ivánkova byla naprosto skvělá. Tolik milých člověčin na jednom místě. Jo, to byl svátek. Však se tam Ta Moje vůbec svým zvráceným charakterem nehodila :-)

15. duben 2009 05:55:08

Zápis z Mladoboleslavské výstavy je rozdělen na několik částí. Ti jež mají zájem nechť začínájí zápisem z 11. dubna 2009 09:46:24 ... Konec hlášení

15. duben 2009 05:54:19

Ale teď budu pokračovat tou nejdůležitější částí - tváří tvář Ivánkovi a ségrám. Když Ivánek dokončil své představování šli jsme všichni za zbytkem mé psí rodiny. I když je to moje vlastní krev, byla jsem z nich paf, tak jsem většinu doby ležela na zemi a nechala se očmuchávat. Jak nečekané, naprosto jsem si pokazila image dravého psa. Takže jsem nejenom skončila jako černá ovce (samojedka) rodiny, ale i jako naprosto pasivní mimoň.

Otec té mé (ano, už to chce opravdu změnit doprovod) byl trošku rozmrzelý a tak jsme se nemohli dlouho zdržovat. Bohužel. Ale Ta Moje byla a stále je jak u vytržení, ptž celá smečka jak paní chovatelky, tak i ta Ivánkova byla naprosto skvělá. Tolik milých člověčin na jednom místě. Jo, to byl svátek. Však se tam Ta Moje vůbec svým zvráceným charakterem nehodila :-)

11. duben 2009 09:49:50

Zatímco jsme se obě kochaly pohledem na Ivana a jeho ladné kroužení v kruhu, přišel k nám jeden pán... Mno jeden pán... Jeden z nejlepších samojedích musherů, co známe. A moc, moc jsem se mu líbila a hned začal vyzvídat co rodiče, že jsem pěkně stavěná, atd. Jenže ta moje z toho byla tak na větvi, že se sotva zmohla na slovo a když se nakonec trošku rozmluvila, tak jeden mluvil o koze a druhý o voze. Mno, ještě dnes mu napsala omluvný mail a už máme i odpověď. Prý on sám měl na své první výstavě ještě špinavějšího pesana :-) (nakonec to vyhrál)

11. duben 2009 09:49:31

Fajn, došli jsme na místo, kde byla prezentace samojed klubu. Jo! A na place by zrovna kdo? No? Chvíle napětí. ANO! Ivánek! Ten Jeho měl i frajerské triko s fotkou mého brášky, prostě dvojka k pohledání. Po malé tipovací soutěži kdo je kdo, jsme si zběsile zamávali, jak říká Ivan: Krev se nezapře. Ta moje na chvíli propadla představě, že jsem ten největší pes co tam byl, až nakonec pochopila, že fakt ne.(Nechť na její obhajobu zazní, že neměla brejle ni čočky a že je slepá jak patrona)

11. duben 2009 09:48:01

Mno nic, v sobotu zazvonil budík a Ta Moje mě se mě ještě jednou snažila uvést do ... relativně bílého stavu... A myslela si, že se jí to i povedlo. NE! Už první pohled na parkovišti u výstaviště jí napověděl, že tady se hraje jiná \'bílá liga\'. V tu chvíli Ta Moje začala litovat, že nemá delší vodítko, nebo přímo stopovačku, aby mohla dělat, že k ní nepatřím. Pocity to však byly vzájemné.. Tak a máš to, ty člověčino jedna! Naše první kroky zamířily samozřejmě do slepé, zapáskované části výstavní plochy a tak jsme se museli obrátit a klusat zpět. Aspoň jsem se trochu aklimatizovala, ptž tólik psů... No to jsem ještě neviděla. A taky jsem se podle toho chovala a tahala jsem a vyváděla. Ta Moje si teď může právoplatně prozpěvovat - Mám jednu ruku dlouhou.

11. duben 2009 09:46:24

Výstava v MB aneb Blízká setkání 3. druhu

Tak tedy, po delší době opět rekapituluji, tentokrát je to však čerstvý zápis z dnešní výstavy v MB, kde jsem měla tu čest potkat Ivánka. (pro neznalé situace - Ivan je můj brat)

A protože to byla moje první výstava, tak ačkoliv se nevystavuji, má smečka se rozhodla, že mě taky musí dát do pucu. Ehm... Ve čtvrtek mě vykoupali, šampónem dražším než má Ta Moje. Jo... Jenže ve snaze uschnout jsem lítala po zahradě jak torpédo. Jelikož cesta je prach a štěrk a udusaná hlína, nejinak tomu je i na území mé smečky, takže jsem začala pozvolna šednout. A šedla jsem a šedla jsem, až ani vyčesávání nepomohlo ačkoliv snaha byla.

19. březen 2009 00:00:00

Dobrá! Čas na další literární počin. Speciálně pro Besssssinnnnku je tu další rekapitulace pohrom. Tak tedy... Je to již poněkud stereotypní, ale minulý týden jsem o dráty ke světlům připravila vozík rodiny sestry Té Mé. To byly ty dobré duše, co pro mě byly na Děčínského Sněžníku. Jenže, aby to nebylo tak jednoduché... Vše to vlastně začalo menší výměnou názorů mezi Tou Mou a její sestrou. Něco ve smyslu toho, že jsem nevychovaná. K tomu nic neštěknu, ptž mí přátelé vědí, kde je ukrytá pravda která vítězí! Týden na to se stala ona nehoda s vozíkem... Tentokrát ale navíc utrpěla prestiž Té Mé a jejích argumentů. Poprosila otce, zda by to naprosto nenápadně opravil. A protože i on mne miluje, slovo dalo slovo. Nicméně jakmile ségra dorazila na návštěvu, otec hned ve dveřích bonzoval. Chvíli bylo ticho ... A pak se drahá sourozenkyně rozesmála, že prý za zkázou vozíku je její kavkazačka Jokina. Hájelůůůjá
Také jsem začala fušovat do lego stavebnic... Tedy do starého, polorozbořeného plotu k sousedům. Z polorozbořeného jsem udělala již skoro zbořený. Každý den ukradnu další tyčku. Prostě si stoupnu na zadní a začnu rvát ty zpráchnivělé tyčky plné hřebíků. 10 let se mluví o jeho rekonstrukci, vypadá to, že teprve s mým příchodem se přestane mluvit, ale nastoupí činy.
Další deníčkovský příběh bude o mých procházkách a setkáních se zvířátky.
________________________________________
A jen tak mezi řečí AHOOOOOJ

28. únor 2009 00:00:00

Joo! A ještě jsem rozškubala svého plyšového pejska, kterého mám od mala. (na fotce s popiskem, že se kořist nese do doupátka) ... Tak Ta Moje v dnešním hnusu /rozumějte počasí a bláto/ lezla po 4 na písku a sbírala chomáče vaty, co se povalovala od písku až k příjezdové cestě... To abych to náhodou nesežrala.... Pche! Kdyby jenom tušila.... :-)

28. únor 2009 00:00:00

Masajka zakoupena, vřelý dík všem. A teď krátce z domova a ze zahraničí. Ta Moje zase pojede v pondělí do Pha, bude se potulovat blízko Národního divadla, takže kdybyste měli cestu kolem :-) ... To je pořád chození po doktorech, ani se mnou teď nevyráží na průzkumy. Musím sama. A tak jsem se dnes naučila přelézat plot a klidně 30 minut vkuse štěkám na jednoho záletného kocoura, který otravuje moje lovecké trofeje - Berušku a spol. Ale co je horší, ba přímo nejhorší.... Rozkousala jsem 3 tyčky u plotu... Si představte, krásný, otcem smečky na soustruhu opracovávaný plot, ještě s uměleckým zdobením a já ho prostě vožrala. Otec Té Mojí o tom ještě neví a je dohodnuto, že se bude dělat, že o ničem nevíme... No bude to mazec. Jo smečka si pořídila domácí pekárnu, začínám mít pocit že je to jejich nový mazlíček... Grr...Tak já zase pospíchám, to jen abyste si nemysleli, že hafíky opomíjíme.

24. únor 2009 00:00:00

HOJ HOJ - Žijeme, blbneme, koušeme - ano, opět ty samé pojistky z toho samého vozíku jako minule. Ale nějak nejsou psychické síly. Zítra vejlet do Prahy a počítáme, že od pátku snad už bude klid. P.S. A moc dík za echo s Bílou Masajkou!!!Hned zítra ho běžím koupit. S pozdravem Kája a Ta Její

7. únor 2009 00:00:00

Upgrade na verzi 1.2, tentokrát od Dennýska. (Ach, já se přímo rozplývám:-)

Kájo, Kájo moje milá, kampak ses mi zas ztratila?
Každý den tě tady hledám, ani v noci pokoj nedám,
i ze spaní smutně kňučím, své paničce spánek ničím,
buch,buch, v hrudi srdce buší.
Je mi smutno,na mou duši
Rýmy tu pro tebe skládám, celou duši do nich dávám.
Rýmy jdou mi věru ztuha,je to pro mne ale vzpruha
že je mohu aspoň psát, s tebou si tak povídat
Přijď zas, moje kamarádko,popovídat si nakrátko,
přijď na chvilku na můj profil
zdraví tě tvůj smutný motýl

7. únor 2009 00:00:00

Helé, tak jsem ten čumák probrala s odborníky a je to dobrý. Ivánek ( hoj brácha ) mě nabonzoval :)), což mu nemám za zlé, ale musím ho trošku pozlobit. Však to máme všechno zdokumentováno. Corpus delicti v podobě fotografiích co nevidět předložíme. Když jsme u toho práskačení, tak se musím opět přiznat k hrůznému činu. Jsem rozkousala DVDčko... Nic jsem nesežrala, to se mi nepodařilo. Jsem prostě zatoužila být členem klubu náročného diváka. Ta Moje si zapomněla zavřít dveře do pokoje a já toho využila, bych byla taky hloupá, kdybych to nechala jen tak ležet ladem, že? Byl to titul Bílá Masajka. Mno, to je celkem i trefné, ne? Horší však je, že jsme to měli zapůjčeno od skoro-švagrové. Ještě se ani jedna z nás nepřiznala.... TAKŽE... Držte jazyky za tesáky. Předem děkuji za projevenou účast.

5. únor 2009 00:00:00

Archivuji a ukládám do deníčku básničky od WERY a její smečky, za které jim moc a moc děkuju.
vezre 1.1 - přidána další básnička

Samojedi....sami jedí?
nebo jak to je?
třeba uvaří kuře a trošičku oleje....
samojedi jsou krásní psi jako naše Kája
to je roztomilá včelka jako známá Mája
je to krásná fenka co vrátila se k nám
a já ji na uvítanou malý dáreček dám
.....

____________________________________________________________________


samojedi mají usměvavý a veselý výraz
s ním se skamarádit nemusíš skamarádíš se na ráz
a hlavně úsměv Káji,naší včelky Máji
ten je přímo krásný,jak sluníčko jasný

jeho jméno ve pšů prý znamená ,,usměvavý šlechtic"
a kdo nevěří je ,,Té Píc"
měří až padesát centimetrů....
a v procházkách ujde i pár kilometrů

kožich má často bílý a drsný
ale přesto je u Káji krááásný

není to prý velký jedlik
ale Kájo,nechceš knedlík?
původně samojedi táhli saně
tak Kájo hup!...Polezem na ně!

4. únor 2009 00:00:00

Jak to vůbec začalo aneb proč je Kája tam kde je a proč už s ní nikdy nepůjdu do OBI v Ústí nad Labem

Část I. proč si mě vůbec pořídili.
18. dubna 2008 přejeli Té Mé pejska, o to smutnější je, kdo ho přejel a za jakých okolností. Sice mu už bylo 13 let, ale jen hůř slyšel, což se mu nakonec stalo osudným, když se tatínek smečky vracel domů z práce. 20. dubna 2008 bylo Té Mé 20 let (a má drahá kolegyně G-B se narodila - asi osud:-), bohužel smutných 20 let. Nejlepší náplast na smrt přítele, který s ní byl skoro celý její život, bylo pořízení si nového psíka. Samozřejmě měla výčitky, že tak brzy, ale kdyby na tu osudnou chvíli, kdy od té nehody stála sotva pár metrů a Bobík jí umřel v náručí musela stále myslet, asi by jí nakonec kleplo. Měla na výběr, pejska, nebo lístky na NHL do Prahy (ano, je to tak trošku klučičí typ :) zvolila, dle mého dobře, pejska. Psí samojedku potkala už kdysi dávno, ještě když byla na procházce se svým původním psíkem. Pamatovala si, že to bylo krásné zviřátko, ale málem by se jí to vykouřilo z hlavy, kdyby tentokrát se Šmudlou nebrouzdala kdesi na polích za její rodnou vsí. Na zahrádce u jednoho z domů stál bílý ňafulín a hned se rozběhl k plotu. Byla to samojedka Amy a Ta Moje se takříkajíc na první pohled zaláskovala a pak to šlo rychle. Jen její tatínek dělal trošku fóry, trošku docela dost fóry. "Opovažte se nějaký psisko přivést domů. S ním nebudu komunikovat... Se vodstěhuju sám..." Bla bla bla... Prostě takové ty řeči hodné Pána tvorstva.

Část II. (tentokrát veselejší) Jede se do Děčína a naposled doma
Po peripetiích s bloumáním nad způsobem dopravy se nabídnul švagr Té Mé, že nás odveze. Za což mu je Ta Moje dodnes velmi vděčná, protože otec jaksi nespolupracoval. Asi ani netušil, že by dámská část mé budoucí smečky byla natolik drzá, že si toho psa pořídila. A tak se jelo do (nebo na? :-) Děčínského Sněžníku. Trefili to hned na poprvé. Jakmile se smečce dostalo milého přivítání od p. chovatelky, vypustila mě a mou dosavadní rodinu. A tak jsme se vyřítili vstříc těm divným člověčinám, co stačily jen vykulit oči na ty bílé kuličky, co k nim hnaly. Byla jsem tam já, moje 3 sestřičky (brácha Ivánek - zdravím! byl už tou dobou pryč)babička a mamina. Byl to tedy úchvatný pohled na naše malé stádečko. Možná byste usoudili, že jsem byla ten největší čipera a číslo, jenže opak je pravdou. Já byla to nejmazlivější, nejlínější a nejpomalejší štěně - o to větší proměna se se mnou stala. Té Mé budoucí bylo řečeno, že jsem takovej mazlivej tvor a že k ní velmi přilnu. Ano, nezbývá než souhlasit. Hlavně svými tesáky jí často přilnávám k rukám a nohám:) Slovo dalo slovo, já se rozloučila se svojí dosavadní smečkou a ta mladá člověčina mě opatrně vzala do předních. Do 10 vteřin jsem jí olízala ksichtík a bylo hned jasné, že jsme si padly do oka. Také bylo vidět, že i p. chovatelka z toho má radost.

Část III. nákup obojku, vodítka a pískacích nezbytností pro psí mimina

Možná si řeknete, že to hlavní je už za vámi. Ne. Ta nejzdařilejší část teprve přichází. Ta Moje seděla vzádu v autě a měla mě na klíně. Ve své genialitě z domova vzali i krabici, sací podložku a různé hadérky. Ne! Byla jsem tak roztomilá, že udatně prohlásila, že si mě nechá hezky u sebe. Bohužel to byla chyba. Po chvíli cesty ucítila takové teplo a jistě víte, co se asi stalo. Mno! Sem byla ještě malá, to se přece musí omluvit, ne? A tak jen obrátila kukadla v sloup a dala mezi mě a jí jeden z apartních hadříků. Fajn. Jelo se tedy dál. Ještě zbývalo pořídit mi vodítko a výše zmíněné věci. Jeli jsme tedy do Ústí, protože jsme chtěli navštívit ještě Makro. Tou dobou tam stálo celkem nové OBI, jooo... Tak tam budou mít co potřebujeme. Auto zastavilo na parkovišti a Ta Moje se svojí sestruší vystoupily, zatímco švagr se chystal jet do již zmíněného obchodu. Jakmile jsme se my 3 ženský ocitly venku, sestra se začala nesmírně řechtat (a chrochtat, ona někdy i chrochtá, když se směje... Ta Moje zase hejká jako vosel, tomu se říká soužití s přírodou :-) a pohlédla do inkriminovaných míst na kalhotech Té Mé. Mno jo. Ani hadřík neochránil tento kousek oblečení od dalších nehod. A zrovna na takovém blbém místě... Prostě to vypadalo, že to nevydržel někdo jiný. FAKT to bylo trapný. Ještě tedy na konci parkoviště dostihla auto svého muže a začala v něm šátrat. Nakonec se vrátila s dětskou šusťákovkou, kterou si Ta Moje dala prostě za pas. Jo. Těžké určit, jestli to vytrhlo trn z paty. Ovšem všichni stejně nechali oči jenom na mě. To bylo zastavování každých pár metrů a "Hele táto podívej, na toho psa!", "Mamíííí, já chci taky takovýho!", "To je čuvač?", atd., atd. Asi poprvé v životě se ta moje dmula pýchou. Sice vypadala jako by nestihla doběhnout na záchod, ale vznášela s hlavou v oblacích přes celý obchod pro kutily až k potřebám pro mazlíky. Sestra vybrala vodítko a obojek ve stejné barvě a protože jsem slečna (tak i přes protesty mé paňuchy) vyvolila růžové. Což se nakonec vymstilo, protože ten (s prominutím šmejd) barvil a já po dešti vypadala, jako by se mi někdo snažil uříznou hlavu.

Otec smečky mě teď miluje, prostě mi neodolal a vaří mi dobroty. Kvůli němu mám každý den maso a kolikrát mi dá svou milovanou tlačenku, aniž by ji chudák vůbec ochutnal. Sice na mě každou chvíli nadávají, že ožírám květinky, auta, boty, atd. ale stejně na mě nedají dopustit, stejně jako já na ně.

Tento epos byl sepsán při příležitosti mých narozenin, kdy mi bude přesně za měsíc 1 rok a dědečkovi té mé 80.... Asi osud :-)

1. únor 2009 00:00:00

Jo! A stala se hrozná věc - přes zimu mi zrůžověl čumák!!!

1. únor 2009 00:00:00

Stručné shrnutí událostí, probíhajících během prosince a ledna. (tedy... Názorný pokus o ně)
Sepsala a neumě zredigovala Kája alias Mrcha jedna drzá - přízvisko získáno během dosáhnutí 10 vteřinového intervalu při překonávání překážek jako jsou několikery dveře, trasa - dvůr až obývák.(tento čas se stále zkracuje)
Moji milí, už si ani moc nevzpomínám co se všechno dělo, však vzpomínky na Silvestr a Vánocem jsou tolik živé, ale k tomu se taky dostanu. Během prosince se mi povedlo zavýletovat si s koníkem, který patří sestruši té mé. Však ho možná někteří z vás zahlédli, bo tady má taky profil. Byl to opět adrenalin a nevyrovná se mu jistě ani skákání bandžídžampingu v podání p. Novotného na Mácháči. Nejdřív bylo důležité stanovit si polohu, kde se budu vůči koni, kterého zvou Kulichem, nacházet. Nakonec jsme zvolili zadní část. Procházka tedy probíhala a i když výhled nebyl ideální, jistě víte kam tím mířím, nakonec jsme se dostali na cestu podél řeky Jizery a hezky jsme kráčeli vedle se. Tedy Kulich zvolna kráčel, my s jazykem až na vestě dobíhali. Ale abych se dostala k jádru pudla...é... aby se někdo neurazil:) Ópět jsme potkali muže, chlapce a chlapi a podobná blíže neučitá stvoření v zelených kamizolách. Ale tentokrát jich bylo! Naháněli divočáky. Uáá, až zrak přecházel a ještě spoustu pesanů sebou měli. Tak jsme se byli doptat, kudy to jako můžeme jít a případně jestli ještě stihneme vypadnout. Slušný a velice milý pan myslivec nám řekl, že to za chvíli začne, ale když se přesuneme na druhý kopec, tak že budeme v bezpečí, ale přesun musím proběhnout rychle. Kůň s tím problém neměl, já taky ne. Jenžéé Ta Moje si připadala tak nějak úplně trapně, když tam jako laňka(postřelená) zdolávala takové políčko, kde byly vedle sebe rozestavění právě Ti Druzí - zelení (ne mimozešťani). A že to tak musím říct, blbě čuměli a někteří se i smáli. Když jsme se dostali pod tu stráň... Spíše strž, stál před námi úkol dostat se nahoru. A to nepřeháním, když řeknu, že i já jsem po jeho zdolání nevypadala tak svěže. (poznámka Té Její - hrozný, děsný, strašný, noční můra, maminkóóó, atd.)Jakmile jsme vylezli nahoru Kulich mě málem zašlápnul a půl metrech se proti nám rozeběhl nějaký pes. Jéééštěže má Kulich takové diplomatické schopnosti, že jakmile k němu vykročil, pesan si to rozmyslel a vzal do zaječích. Ten den jsme naťapali asi tak 15 km a bylo to docela hezké povyražení.
-------------------------------------------------------
Né že by se nic nedělo, ale přejdeme k Vánocům - dostala jsem se Šmudlou řízek a opět dostala nařezáno od kočky kočkovaté, ano, Beruna je hroznej rváč. A taky jsem sebrala tatínkovi té mé z věšáku svetr a ožrala ho. A taky jsem v nestřeženém okamžiku odnesla z obýváku zabalený dárek a pak ho potěšeně rozbalovala na písku. Stav sezřaných bot - 1 pantofle a ukousnutá tkanička.
-------------------------------------------------------
Pokračování příště, teď si zrovna nemůžu vzpomenout, co všechno se dělo. Až na to auto... Na chodbě, kam si občas nosím své trofeje se objevil neidentifikovatelný (nelétající) objekt. Já husa hloupá, jsem to nezahrabala na písku. Nikdo dlouho nemohl příjít na to, odkud to mohlo být až si otec Té Mé všiml, že jeho vozítko již nevypadá tak jak by mělo... Tak jsem tam něco ukousla, to je toho! Zvláštní ale bylo, že ale ani nesvítilo pravé oko té věci s koly. A i když byla zima, tatík si nakonec lehl pod tu věc a zkoumal a zkoumal, až nakonec přišel té záhadě na kloub a celkem oprávněně (stále obdivuji jeho ostrovtip) zaječel : Tý bestie! Ze světlometů byly vytažené takové ty drátky a navíc, co mě usvědčilo, byly i okousané... To autidlo je takový trošku veteránek, takže je jednoduché se k tomu všemu dostat. Tentokrát jsem ale nedostala vynadáno já, ale Ta Moje. Chvíli trucovala, ale teď je všechno zase oukéj.

1. únor 2009 00:00:00

Vožrala jsem auto .... Ehm... Ta Moje se o tom zítra (vlastně již za pár hodin trošku víc rozepíše) Toto bude zatím pro správné naladění, pro děs v očích, zmatené pohledy, rozšířené zornice a pro další četbu stačit...

4. prosinec 2008 00:00:00

Kamarádi, komu jsem chyběla, tomu se omlouvám. Chtěli jsme si zálohovat deník a aby to tu naše znovu smazala, na to dnes není ta správná nálada. Dizkuze pro - zatím a pro - jistotu nečteme. Jinak bych se tu pravděpodobně ani neohřála. Ptáte se, co jsem za ten týden stihla zase provést. No.. Stala se spousta věcí, Ta Moje už může zase trochu pajdat, takže mě vzala na krátkou procházku, na ní se nic zajímavého nepřihodilo. Snad jen, že nazpět Ta Moje doskákala zase po jedné noze, ale koho to zajímá, že? Poslední dobou se na mě ale ostatní členové smečky zlobí, ptž je neposlouchám a dám pouze na slova a štěkot Té Mé. Taky jsem způsobila ztrátu konektoru. Taková malá, kovová věcička a zapojují se s ní drátky. Ta Moje uklízela bužírky (pro měšťany a ostatní nekutily - to je ta guma, ve které jsou uloženy měděné drátky, prostě nějak tak bych to vysvětlila) .. Tedy uklízela.. Rvala mi to zhuby. Fajn.. Nakonec se jí to povedlo. Na zemi se třpytila taková zlatá, kovová věc. Uchopila ji to tlapky a a zeptala se svého tatínka. Můžu to taky vyhodit?? Ozvalo se.. Chm.. Hm..mhh... Joo... To neznáte Hadimršku a ani jejího otce, tentokrát doplatil na svojí nevšímavost a zahleděnost ... tak tedy ona věc, co se tak úspěšně válela na zemi skončila na místě, odkud jí nedostanou ani Jiříkovi mravenci ze Zlatovlásky. Když se po zlatém konektoru sháněl, s lítostí jsme mu ohlásili, že už je v .. pryč. P.S. Kočka mi způsobila nevzhlednou jizvu pod okem a vypadám jako Geofrey de Pejrák... Zase pro znalce Angeliky. Víte, jak Škopková ze Slunce, seno u tohoto srdceryvného filmu slzí. Joooo! Tak u nás je to něco podobnýho.

28. listopad 2008 00:00:00

Drazí a milí, když už máte to neodkladné nutkání a toužíte mi poslat kostičky, je to od vás moc hezké, ale též se jako člen opozice připojuji k přání 1 kostičky, budu si jí vážit stejně a radost mi udělá ještě větší. Pokud někoho zajímá víc, jukněte do diskuzí. Pokud ne, mějte krásný den a nazdar :-)))

27. listopad 2008 00:00:00

Rukověť lovce kostiček aneb jak by to nemělo vypadat, ale zhusta to tak funguje.
Pro nezkušené pár omšelých triků jak získat legálně co nejvíce kostiček.
1. Každý den poctivě projdi nově založené profily, všem nováčkům napiš pár milých slov a ujisti je, že si je dáš do přátel. Určitě budou potěšeni a pár dnů ti budou kostičkovat už sami.
2. Zkontroluj, kdo má narozeniny, svátek, popřej – oslavenci rádi vrátí kostičky a ještě uděláš radost úplně cizím pejskům. Jen dej pozor, abys náhodou třeba nepřál dlouhé zdraví pejskovi, který už je v nebíčku.
3. Napiš krátké přání dobrého dne nebo univerzální vzkazík a rozešli to všem aktuálně přihlášeným uživatelům. Zase pozor na záměny – pokud možno piš o sobě, o počasí a nepiš oslovení, to zdržuje.
4. Body 1. až 3. zopakuj i na micinách a konících.
5. Pro pokročilé: vezmi TOP 100, každému z profilů naklikej o jednu kostičku míň a přidej omluvu, že ses překlikl. Tím dosáhneš toho, že si tě všimne víc uživatelů a případně zavítají na tvůj profil.
6. Rozhodně se nezdržuj psaním deníčku ani zapojováním do diskusních témat. Ani moc často neobměňuj fotky ve své galerii – stačí jedna povedená, zajímavá jako profilová. A případně pro fajnšmekry hoď fotečku tematickou – Mikuláš, Vánoce… A nezakládej hodně svých profilů – kostičkovatelé mají málo času a rozptylovaly by se ti kostičky do více směrů.
7. Nezapomeň poslat kostičky sám sobě a vyzvi k registraci a kostičkování všechny známé, použij všechny dostupné IP adresy, zainteresuj kamarády, kolegy, příbuzenstvo…
Tak hotovo – to zopakuj každý den, ztratíš minimálně 6 hodin času a možná se dostaneš do TOP 100. Ale musíš makat! Koukni na Archiv TOP 100, na aktuální stav vedoucího peletonu kostičkujících a uvidíš, kolik toho musíš zvládnout. Nevzdávej se, pokud se objeví nějaký podvodník, však to nevadí, je to jen hra…
Takhle to mělo dopadnout? Tisíce horečnatě bezmyšlenkovitě klikajících uživatelů a honba za umístěním? Proto dnes podpořte DEN BEZ KOSTIČEK! Neposílejte kostičky a zkopírujte si tento zápis do svého deníčku.

26. listopad 2008 00:00:00

Příběh o tom, jak jsem se byla podívat na Drábských světničkách. Tahle příhoda se udála 17. listopadu. Ne. Nebojte se, nemám politické ambice a nešla jsem nikam demonstrovat, ačkoliv pár takových by si zasloužilo kousnout do ...sedacího ústrojí. Stačí mi, když dám sousedům najevo nepřítomnost mé smečky soustavným vytím, to je jediná forma mého protestu.
Byly 3 hodiny odpoledne, když Ta Moje přemluvila své drahé rodiče, aby ji vzali na Drábky... Familiérní označení. (pozn. autora :Stále bojuji s přesvědčením, napsat DráPské světničky, ale zbytek mého vzdělání mi to zatrhnul) Tak jsme tedy vyrazili. Já si vždycky nedočkavě vyskočím do kufru. Tedy. Já si vždycky skočím na přední sedačku, odtamtud mě vyhodí, tak jdu na zadní sedačky... Tam se jim to taky nezdá, až nakonec přes opěradla přeskáču na místo určení a to už všude lítá spousta bílých chlupů. Po chvíli jsme dorazili na místo. Vystoupila Ta Moje a její máti. Hlava rodiny se nad tento výlet povznesla a raději jela domů dělat dřevo na zátop. Ano, ano. Jsou různé způsoby pečování o rodinné teplo. Otec to vzal spíše z toho materiálního hlediska. Nejdříve jsme vylezlxyna kopec Mužský. Ta Moje mě vedla a měla tak velkou výhodu, ptž jsem jí vytáhla. Zamyslete se však nad tím, že táhnu i z kopce. No... Co bych pro ní neudělala. Hold jsme se dole ocitly dříve než Ta Moje čekala a měla v úmyslu. Mezi jablůňkami se postavila na zadní a očistila si kabát. Víte, když tvrdí, že dokážu dělat jakoby nic, měli jste vidět ji. Nastal čas vyrazit na skály. Cestou jsme potkaly pána s bíglem. Já vždycky ke každému psu letím, jenže když mě Ta Moje drží za vodítko, tak nešlo nic jiného, než si stoupnout na zadní a trojčit takhle. Ten člověk si ale patrně myslel, že je chci oba sežrat. Uctivě pozdravil a vypařil se neznámo kam. Tak jsem šly. A šly a šly a šly. Víte k čemu jsou ty barevné značky na stromech? Vyznačují tak trasu prohlídky. Jenže ty dvě dámy, které mi dělaly společnost se rozhodly, že ta cestička vedle je taky pěkně prošlapaná. Vyrazily jsme tedy tamtudy. Chvíli jsme kopírovaly cestu pod námi, akorát jsme byly na svahu. Ze svahu se postupně stávala stráň a ze stráně strž. Která ústila do takové soutěsky. Jenže aby se člověk ( i pes) dostal dolů, musel sjet po spadaném listí do té průrvy. Blížila se 16, hodina a začalo se smrákat. Nejsme přece mejdla, abychom se vracely, ne? Takže... První jsem ladně hopsala já, za sebou jsem táhla Tu svojí, která se ještě snažila zachytit svojí letitou matku, která nás nakonec ale obě předehnala. Vlastně.. Ehm.. Překulila se před a přes nás. (pozn. autora... Snad to nebude nikdy číst) Nicméně jsme to všechny dokázaly a zcela nenápadně jsme se vynořily na oné turistické stezce. Ostatní výletníci udiveně zírali, kde jsme se tam vzaly, ale vrozená diskrétnost jim velila.. držet tlamičky. Opět jsem byla Goro bílý pes a jedno velmi sympatické děcko (netušila jsem, že již v tam raném věku se tříbí vkus) prohlásilo, že by chtělo takového pejska domů. Ráda bych se připojila ke skupince asi 10 profesionálních výletářů, byli mezi nimi opravdu pěkně exempláře k na...zakousnutí. Blížila se pátá hodina. Vracely jsme se zpět. Kdo zná tento kraj, ví že je hned nedaleko rastaurace zvaná Vyhlídka. Samozřejmě zavřeno. Ale kdo ví, jestli by mě tam vůbec pustili. Šla jsem se tedy kamarádit s oslíky, kteří se pásli v nedaleké ohradě. Pak přišla koza a za mnou se ozvalo. - K nerozeznání!! Nemusím snad říkat, že jsem byla uražená. Ještě jsme potkali malého špice, který se mnou už kamarádil. Hurááá! Noo... A co ještě dodat? Samozřejmě jsme měly domluvený odvoz na pátou hodinu. Hm... Do auta jsme nasedaly až v půl šesté několik km za světničkami. Aspoň že mi naproti přijel i Šmudla, postěžovala jsem si mu. Když mi otevírali dveře do kufru, Šmudla vyskočil ven a ne a ne se vrátit zpět do vozu. Takže ho mí člověci ještě naháněli po opuštěné vsi, kde nesvítilo ani pouliční osvětlení. Mezitím jsem se vydala na průzkum já, tak se to ještě zkomplikovalo. Ale..... Už jsem toho napsala dost a dost. A už mlčím.

26. listopad 2008 00:00:00

Žádná pohádka, nýbrž příběh podle skutečných událostí, odehrávajících se léta Páně 14. listopadu, roku dvoutisícího osmého. Byl pozdní večer - 14. listopad - byl večerní listopad, nadcházejících hádek a pláče čas. Aneb Jak nám Kája zašoupla dveře do domečku.

Vraceli jsme se zrovna s lidskou smečkou z cest, když najednou koukám, že se nikdo nemá k tomu, aby otevřel hlavní dveře od našeho kotce. Otec i matka stepovali před vchodem a rozlícené hlasy dávaly tušit, že se něco děje.
Nejdou otevřít dveře. Ozvalo se.
Autorka tohoto článku se nehodlala nechat zahanbit:
.Máš asi špatnej klíč, ne?... Počkej... Dej to sem! Co si člověk neudělá sám, to ne... Sakra... Blbý dveře!
Můj geniální (ve většině vlastností jsem samozřejmě po něm) tatínek takovým ošklivým tónem pronesl. To ta tvoje mrcha určitě zašoupla...
Abyste rozuměli, mí drazí rodičové se smilovali nad psíky a v době, když už několik dní nepřetržitě pršelo se rozhodli, že je na chvíli nechají na chodbě a sami si odcestovali. Chyba!
Já jsem si okamžitě něco pomyslela o inteligenci mého úžasného psa, který hlídá takovým způsobem, že před případnými zloději raději zabarikáduje barák, ale nahlas jsem to pochopitelně neřekla. Kajoušek si totiž umí otevřít dveře a jak se toto snažila uskutečnit z vnitřku, podařilo se jí packou hnout se západkou dveří. Sherlockova dedukce okamžitě z tohoto hrozného činu vyloučila Šmudlu, který by to zvládnul jedině v případě, kdy by dokázala používat svá ušiska jako slavný psí herec Strýček Fido a ke klice si vyletěl. Přišly na řadu zadní dveře, tedy.. Ony jsou přední, ale nikdo je nepoužívá, ani tentokrát to nešlo, protože naše maminka, praktická hospodyňka, verandu zablokovala skříňkou, do které podle svých slov bude před námi schovávat cukroví. Okna! Vždyť už jsem tolikrát lezla oknem. Ale pšššt! Je to tajemství. Tak to kuchyňské otecko zavřel těsně před odjezdem. Do koupelny jakbysmet a ložnice byla asi poprvé v roce 2008 taktéž zavřená. Už jsem začala tušit, co mě čeká. Špajz. Představte si modelovou situaci. Okénečko 2,5 m nad zemí, s rozměry cca 60 x 40 cm a mých 180 cm a xxx kg. Čekal mě tedy výkon hodný čínských gymnastů, kteří oproti mě však vypadají jako neškodní uličníci z první třídy. Už jsem se zmiňovala o praktičnosti své rodičky. Tak tedy prvním krokem bylo vyndat ven nádobí, které bylo za oknem vyrovnáno do malých mrakodrapů a já si chtě-nechtě musela zahrát na teroristu a demolovat. V domnění, že je vše bezpečně naskládáno v blátě vedle mně jsem otevřela. Představte si ten největší křišťálový lustr na světě jak padá a páááádááá až. SPADNE. Křach, prásk, bum, křsch, uiík, mňau, haf haf, chro.. NE... To už se autor nechal trošku strhnout atmosférou. Taťulda neopatrně pronesl. To je dobře. A naše útlocitná maminka, která chová zvláštní city i k tomu plastovému příboru z bistra propukla v pláč. Ačkoliv jsem otecka obhajovala, sama si nejsem jistá, zda se tak zaradoval z otevření okna, nebo z toho rámusu, který předznamenal pohromu. NA cestu jsem si musela posvítit mobilem jedné nejmenované značky, ptž baterka jmenované značky nebyla po ruce. Záhadným způsobem jsem se vyšplhala do těch závratných výšin. Když jsem ve špajzu dopadla na zem, ozval se lustr č. 2. Pochopila jsem, že největší vinu na tom nesly formičky na Vánoce. Zhrozila jsem se, když jsem spatřila máminu památeční mísu na polívku. Znáte to, kytičky, pozlacené okraje. Zkrátka těžkej, nenahraditelnej originál. No nic. Přivítala jsem se se svým inteligentním psem a do domu jsem vpustila 2 zmoklé, rozhádané slepice. Já se chvíli po tom nenápadně s otcem šklebila nad absurditou celé situace, až se k nám i slzící matka přidala taktéž. Slíbila, že Káju už nechce nikdy vidět. To jí vydrželo tak příštích..Hmm... 10 minut je asi moc. Mísu jsem slepila. A to je zatím asi vše. Jen jsem si trošku natáhla sval na zádech, jenže to pochopitelně nikoho nezajímá. Hlavně, že ty nikdy nepoužívané hrnky jsou v pořádku. Už jsem to měla jednou napsané, jenže technika zradila a příspěvek se mi smazal. Když mě přešel vztek, rozhodla jsem se to napsat znovu. To abyste pochopili mé spravedlivé rozhořčení :)

13. listopad 2008 00:00:00

Drazí a milí přátelé. Jsme živí a zdraví a co nejdříve budeme zase hafíkovat. Teď není čas a bohužel ani nálada :-))

25. říjen 2008 00:00:00

Tak jsem se tento týden zase pozapomněla na procházce, ale to nebylo mou vinou!! Ta Moje se celou dobu tvářila, že ví kam jdeme. Až najednou končí cesta (opět lesní, ptž jsme opět byly v lese)a začíná příkrý sráz dolů. Na Macochu ta propast neměla, ale klidně ji směle říkejme propast Otčím. Obě jsme se rozhlédly po širých pláních, zda neuvidíme v dálce světélko (a perníková chaloupka by se šikla taky, toť se ví). Nic... Ve výhledu na tu přírodní scenérii nám bránily stromy, které byly kam oko dohlédlo. Nezbývalo než zařadit zpátečku, po vodácku kontra a rázovat si to svižně na rozcestí. Sluníčko se zatím stačilo schovat za obzor a my se opět ocitly samotné v hlubokém lese. Sezóna honů je zahájena a tedy řeknu vám, nebyl to příjemný pocit. Pochybuju, že by si mě... ušlechtilou samojedku s běloskvoucí srstí (ano! Praná v Perwollu...nebo tak nějak) někdo spletl s nějakou divou lesní zvěří. Ale stačí se podívat na Tu Moji a ... Raději pomlčím, nebo už nikdy nevytáhnu packy z boudy. Před sedmou hodinou večerní jsme konečně dorazily do civilizace. Sice ne domů, ale byly tam ty lidské boudy, víte tedy co myslím. Byla to náhoda, nebo osud že jsme tam potkali tatínka Té Mé? Obě jsme byly znavené bojem s přírodními živly :-)) a velmi ochotně jsme se vnutily do té věci s koly, která s námi nakonec odběhla domů. Dnes jsem také procházkovala... Potkaly jsme myslivce... Ta Moje je nemá ráda a ještě víc ve chvíli, kdy nám svou střelbou odřízli cestu domů. Ale to je zase jiný příběh na někdy jindy.

18. říjen 2008 00:00:00

Ták! Dlouho jsem tu nebyla, je proto nejvyšší čas dát o sobě vědět. Mí drazí kamarádi si jistě všimli, že jsem trošku povyrostla a samozřejmě i přibrala na váze... Ale chápejte, jsem dáma... Tak o tom druhém raději pomlčím. Mé dobré vychování mi také velí, abych zamlčela tu skutečnost, že jsem Té Mé rozkousala boty, co měla na maturitním plese. Jenže já jsem taková nevymáchaná huba a ještě pořádně upovídaná... Boty vzaly za své ale už před časem... Zrovna včera jsem rozkousala takovou pojistku, kterou se připojuje za auto tažné zařízení, tj. vozík. Ehm... Jo... Tak to jsem asi taky neměla říkat. Mno ale jinak! Jinak se mám docela fajn. Jen jsme s Tou Moji dneska dostaly vyhubováno za pozdní návrat z procházky... Jako by jsme byly malá štěňata... Pche... Ale jít za tmy lesem nepatřilo mezi zážitky, na které budu s radostí vzpomínat. (pozn. autora... Spíš já, panička... Na to budu s hrůzou vzpomínat.. Kája si vesele vyšlapovala lesní pěšinou a čmuchala po myškách a moje maličkost se klepala jak osika... Přidejme tuto informaci mezi ty, které si ... Vy drazí čtenáři... Nemáte dnes pamatovat, ano? :-)

24. červenec 2008 23:57:59

Dnes jsem byla se Svojí a její maminkou poprvé na houbách. Užila jsem si spoustu legrace, vždycky když se jedna z nich sehnula k zemi, tak jsem k ní vyrazila tryskem, je to přece výzva ke hraní se mnou! Překvapilo mě jen, jak ta Moje zbledla, měla skoro stejnou barvu jako já a pak mi vyhubovala. Přitom se koukala na místo, kde jsem stála a dosti lítostivě přitom zavřela nožík, který si natěšeně připravovala. Jen na packy se mi pak nějak divně lepily, nevím.. Asi jsem do něčeho ťápla.
________________________________________

Včera jsem ochutnala borůvky! To byste nevěřili, jak jsou ty modré bobulky dobré. Naučila jsem se je sama okousat z keříčků. Nejlepší však je... a taky to tak dělám, vnořit hlavu do takové kovové baňky, která se vždycky vedle takových keříčků nachází... A mám to bez práce!