Psí paměť

Ke kotci jsem šla s nynější majitelkou a její čtrnáctiletou dcerou. Stála jsem v pozadí a tiše čekala, až otevřou vrátka. Fenka vyběhla (mimochodem - ani v jejích sedmi letech ji neopustila výbušná energičnost), nejdříve letmo pozdravila dceru majitelky a pak neomylně přískokem s vrtící oháňkou zamířila ke mně, hlavu mi skládala do dlaní a s mírným zmatkem v očích se na mě dívala. Celou dobu návštěvy se ode mne nehnula (nepočítám-li občasné odskočení do závěje nebo bleskové kolečko kolem zahrady). Nebylo pochyb, z její paměti jsem nevymizela. Co si myslela, si můžeme jen představovat, jisté je, že dávala najevo, že mě zná a že je jí setkání příjemné.

Psí paměť je založena, stejně jako i u dalších druhů zvířat, na smyslových počitcích. Zvíře, které se opakovaně setkává s určitým pachem, ukládá si ho do takzvané čichové paměti. Chovatelé i odborníci se shodují, že u psů jsou čichové vjemy uchovávány až několik let a i po dlouhé době je zvíře schopno odlišit jednotlivé pachy, se kterými v minulosti přicházelo do styku. Tak si pes pamatuje svého pána, ale třeba i člověka, který mu ublížil.

Zraková paměť je u psů spíše méně rozvinutá, zato výborná je paměť sluchová. Není výjimečné, že pes čekající v bytě rozezná krok svého přicházejícího pána nebo dokonce zvuk motoru pánova auta na ulici, aniž by měl šanci svého majitele ucítit.

Ale ať už se jedná o čichovou či sluchovou paměť, aby se uložený vjem aktivoval, musí se zvíře s uloženým pachem či zvukem znovu setkat, jedná se tedy o asociativní paměť. Znamená to, že bez podnětu (asociace), si zvíře uložený vjem nevybaví.

Teorii asociativní paměti poněkud narušují případy psů, kteří dokážou truchlit po ztrátě pána (například úmrtí) i několik týdnů a odmítají se přizpůsobit novým podmínkám. Jaký typ paměti hraje roli v těchto případech? Co těmto zvířatům připomíná ztraceného pána? Setkala jsem se s tímto fenoménem, když jsem se starala o psa svých domácích při jejich týdenní nepřítomnosti. Byla to devítiletá fena kolie s komplikovanou povahou. Když jsem se do podnájmu nastěhovala, trvalo asi půl roku, než mě vzala na milost jako součást smečky. V době, kdy jsem ji dostala na starost, jsme už byly „kamarádky". A stejně, po odjezdu domácích odmítala žrát, byla skleslá, neměla zájem o žádné rozptýlení. Měla jsem obavu, že onemocněla, kontaktovala jsem dceru domácích a navštívily jsme veterináře. Ten však žádný problém neshledal. Nechutenství a deprese zmizely rázem jak mávnutím kouzelného proutku s návratem domácích!

Spory se vedou také o tom, zda si pes pamatuje svou matku, od které je odloučen ve stáří několika týdnů. Nejpravděpodobnější je verze, že v případě pozdějšího setkání většinou matka svého potomka pozná a chová se k němu jako ke štěněti, které „vychovává". Mnohdy z návratu dospělého potomka není příliš nadšená. Potomek pak svého rodiče má spíše za psího kamaráda.

Autorka: Milena Matejovičová