Parta k pohledání

Jeden, ten nejmenší, který pořád štěká, je Japonský čin. Jestli si teď řeknete třeba: "Toto plemeno nemá v povaze štěkat, je to palácový psík!" to se šeredně pletete. Jmenuje se Athos, má PP a MÁ to být pálácový pes, který neštěká, nekouše, nevrčí. Je to prostě hodný pes, tedy MÁ BÝT. Ale máme ještě jednoho psa, starého a nerudného knírače.

Ten má všechny ty strašné věci v jednom v sobě. Když se ho dotknu, tak vrčí. Ale řekla bych, že ho bolí břicho. Je to už stařec, je mu 14 let a to je hodně. Ale taky je někdy hodný, přitom je hluchý a skoro slepý. Je však hluchý jenom, když chce. Toto mého milého Athose naučil a tak jsme vyšlechtili nové plemeno.

Když jdu s Athosem na procházku a on provede nějakou blbinu, dostanu vždy záchvat smíchu. To takhle jdu s Athosem a Hugem na procházku do lesa. Všude pochopitelně spousta stromů a Athos k jednomu šel. Když mě dovlekl až k tomu odsouzenému stromu, pokusil se ho počůrat. Ale běda. Vymrštil zadní packu nahoru a ... překotil se. Prostě ztratil rovnováhu a udělal kotrmelec. Ach jojo, zase jsem dostala záchvat smíchu. Náš malý komik mě zase rozesmál, pomyslela jsem si a pohladila jsem Athose.

Chci vzít i Huga a Hugo nikde. Zase vzal roha za nějakou fenkou. Vzala jsem Athose pevně do ruky, aby mi nepláchl i on, a naznačila mu, aby čuchal Huga. Asi po půl hodině usilovného čuchání, jsme ho našli. Trochu jsem mu vyhubovala, ale marně, stejně mě neslyšel. Když jsme došli domů, tak si Athos vyčerpaně lehl do Hugova obrovského pelechu. Hugo zas na oplátku do Athosova miniaturního pelíšku, do kterého se málem nevejde.

A jako vždycky si řeknu: "Jsme prostě parta k pohledání." Dala jsem Athosovi a Hugovi piškotek za to, že mě zase rozesmáli. To je konec příběhu.

Přidáno: 44 bodů.