Pro krysaříka nový domov?!?!

Zuzik (12.10.2011 14:40:30) napsal: :_( Potřebovala bych opravdu poradit...doufám že dobře popiši situaci ...Mám 5-letého pejska Pražského krysařika,pořidila jsem si ho když jsem žila v bytě.Jako štěně měl špatnou zkušenost s buldočkem(napadl ho)a bejvalej byl na něj často hodně přisný. Chvíli jsme byli s Montym sami ,byl klidnější spokojený.Nyní žiji v RD se současným partnerem a máme dvě malé děti(2,5 a 1 rok, hodně živé a hlasité). Poslední dobou sleduji, že pejsek přestože je hravý,má rádší klidnější okolí, před dětmi utíká-kontakt jedině na dálku(házení hraček, běhání), drží si stále od nich odstup,nenechá se pohladit a cítili se v úzkých(třeba v bytě)cení i někdy zuby.Museli jsme ho tedy dát na chodbu.A přitom spí-li děti v kočárku, lehne si k ním.
Naopak spíše utíká,drží se v kontaktu za staršími lidmi(asi u nic cítí klid), nebo se schovává za mě. Vede-li ho na voditku dcera ...stále táhne.Vedu-li ho já s kočárkem jde i klidněji.Děti učím jak s pejsky zacházet ale jsou to děti ..neohrabané, ale pejsky miluji.Dcera mluví jenom o nich.

.....Mám tedy pocit že pejsek touto situaci trpí, není asi tak šťastný ,... Uvažujeme...i když mě to hodně bolí:_( ,že by byl Monty možná šťastnější u nějakých starších hodných lidí,našel by u nich ten klid,žádné nečekané situace,stálou pozornost,více mazlení a pamlsků.Myslíte že by to pro něj bylo lepší? Poradíte mi prosím zda se to dá nějak zlepšít, nebo myslíte také že by pro pejska bylo nejlepší ho darovat do dobrých rukou? ...jen mám strach abych je našla.Děkuji za každou radu

Vyhození psa na chodbu bych neviděla jako nejšťastnější řešení. Problém se tím nevyřeší.
Pes je vystreslý uzlíček nervů. Vypadá to, že nebyl dostatečně socializován a zvykán na normální věci z okolního života. Dost tomu jistě přispělo chování tvého expřítele, za co mu můžeš poděkovat. Pomohl psu, aby byl nervní, bylo na něj asi řváno nebo ho bil. Proto je mu tak nepříjemný křik dětí.

Nedávala bych ho hned pryč. Děti budou za chvíli větší a rozumnější, litovala bys. Vím, že s tak malými dětmi ještě nejde mluvit moc vážně, ale co nejsrozumitelněji jim vysvětlit, že na pejska musí sahat opravdu opatrně, nenabíhat na něj rychle. Třeba jim to předveď, já nevím, v chování dětí se nevyznám. Pes s nimi stejně nebude nikdy osamotě, takže když uvidíš, že jsou na něj moc hrr, zavolej si je k sobě (ale nedělat z toho drama, psu bys ukázala, že se něco děje) a řekni jim, že na něj musí pomalu.

Psa nenech utíkat. Jakmile se bude schovávat před zdrojem strachu, nepostaví se mu, lepší to nebude. Takže si vem psa do ruky a nech děti, aby okolo něj zatím jen chodily, bez toho, aniž by se na něj dívaly nebo na něj sahaly. Občas mu můžou dát něco, co má rád, třeba kus salámu. Při hře ať po něm mermomocí nevyžadují fyzický kontakt, jen mu hází míček a mluví na něj. Ale přecejen ty jsi ta hlavní osoba, která mu musí ukázat, že mu děti nic neudělají, i kdyby křičely nebo cokoliv jiného.
Nekřič na něj nebo ho nebij za to, když na dítě vycení zuby nebo zavrčí. Prostě se bojí, je to strachová agrese. Říct mu radši, co šílí, blázen jeden, když ho nikdo nechce zavraždit. Mluvit posměšným tonem, spíš až do arogance. Psa neutěšovat za jeho strach.
Zvykej ho na to, že se okolo prostě chodí, i rychleji a že to řešit nemusí. Nedávej vodítko dítěti do ruky, ještě neví, jak s ním pracovat a psu je to evidentně nepříjemné.

I přes tvůj rozsáhlý článek jsi toho napsala málo, nenapsala jsi, jak se k němu chováš, jak často ho venčíš a jak dlouho, co děláš, když zavrčí, když se lekne, když se schová. Máte naučenou samostatnost? Jsou děti jediné, čeho se bojí? Je to dost velký problém na to, řešit to po netu.